Ve čtvrtek 29. července 2010 dostihla "padesátka" jednoho z našich nejúspěšnějších stolních tenistů v novodobé historii Jindřicha Panského. Možná to zní neuvěřitelně, ale je tomu tak. Ačkoliv když Jindru vidíte hrát, koučovat nebo se s ním bavíte, těžko byste mu hádali pět křížků na bedrech.

Však také kdo hraje v padesáti tak úspěšně v druhé německé bundeslize? Nikdo kromě malého velkého Plzeňáka. Níže uveřejňujeme výňatek z Jindrova portrétu, který bude součástí výstavy o historii našeho stolního tenisu s premiérou na ME 2010 v Ostravě. Jindrovi přejeme stále tolik elánu a optimistické nálady, které rozdává kolem sebe. A jistě, také zdravíčko, jehož nikdy není nazbyt...

Zlato na stříbrném náhrdelníku

Kdo se může s výjimkou před- a poválečné generace našich stolních tenistů pochlubit, že je dvojnásobným vicemistrem světa? Jen jeden - Jindřich Panský, rodák z Plzně, malý postavou a velký svým uměním s celuloidovým míčkem. Kromě dvou stále těžko uvěřitelných triumfů z roku 1985 v Göteborgu se stal o rok později i mistrem Evropy.

"Když mně bylo pět let, tak táta koupil někde starý vyřazený stůl a postavil ho na zahradu našeho rodinného domku. Tady jsem začal pinkat se staršími bratry Mirkem a Jirkou. Rychle se mezi námi vytvořila velká rivalita, kdo je lepší a ta mě dovedla do Lokomotivy, kde jsem poznal své první trenéry Karla Kůse, Maria Junka a Jindřicha Matouška," vzpomínal Jindra na své začátky s raketou. V devíti letech už hrdě nosil dres Lokomotivy Plzeň a brzy už stolní tenisté znali malého, šikovného útočníka, který si dokázal vyšlápnout na mnohem větší a starší soupeře.

Když se ve svých 15 letech stal krajským přeborníkem mužů, začaly už po něm pošilhávat pražské kluby. Důležitá však byla dohoda s trenérskou radou o pravidelném sparingu s reprezentanty. „Do Prahy jsem jezdil v úterý ráno a vracel se domů ve čtvrtek večer. Určitě mně trénink s výbornými hráči hodně pomohl."

…V sezoně 1976/77 postoupila Slávia Vysoké školy do prvoligové společnosti. V národní lize se střetla právě s plzeňskou Lokomotivou, v níž nade všemi vyčníval talentovaný Panský. Přestup s Jindrovými rodiči dohodnul tehdejší předseda "Véešek" Pavel Primus. Trenérskou ruku nad ním převzal Miloš Ryšavý. Záhy se stal jedničkou i v novém klubu, byť do celostátní špičky náš nejlepší dorostenec zatím jen nakukoval. A nejen náš - v Barceloně se v letních vedrech roku 1978 stal juniorským mistrem Evropy v singlu. To už o něm věděli hodně i v zahraničí. Jindrova výkonnostní exploze pokračovala v prosinci, na národním šampionátu v Prievidzi zaskočil všechny favority a málem i Orlowského ve finále, v němž vedl 2:0 na sety a 7:1 ve čtvrté sadě. Zlato mu uteklo především díky menší zkušenosti, přesto si ho odvezl, i když jiné - za debla s Dvořáčkem.

V jeho případě sázka na mládí vyšla. Trenér mužské reprezentace Vlado Miko mu dal příležitost už na mistrovství světa 1977 v Birminghamu, byť soutěž družstev proseděl na lavičce. To za rok na evropském šampionátu v Duisburgu byl již Panský plnohodnotným členem týmu vedle Orlowského, Kunze a Dvořáčka. Na velkou mezinárodní medaili si však musel počkat až do Pchjongjangu, dějiště MS 1979, kde pomohl "vyválčit" bronz družstvu. Zopakoval si to o dva roky později v Novém Sadu. A přišlo ME 1982 v Budapešti a Panský poprvé sahal po nejcennější medaili. Náš skvělý tým Orlowski, Dvořáček, Panský ve finále vedl nad domácími Maďary 3:1, žel, Orlowski si vybral špatný den a ani jednou nebodoval.

To nejlepší však Jindru teprve čekalo. V únoru 1984 skončil stříbrný na TOP 12 v Bratislavě a za několik týdnů v Moskvě na ME stál rovněž na druhém stupínku. Ale s partnerkou Marií Hrachovou za smíšenou čtyřhru. Ve finále prohráli s francouzsko-sovětskou dvojicí Secretin - Popovová. Bronz za družstvo, jehož se už stal vůdčí osobností po odchodu Orlowského, si vezl jaksi návdavkem. Stejně tak ho těšilo vítězství národního družstva v dlouhodobé prestižní soutěži - Evropské lize.

V následující sezoně Jindra zase marně útočil na singlový domácí titul. Ve Zvolenu ho v prosinci 1984 porazil v závěrečném utkání Jiří Javůrek. Spravil si chuť v únoru následujícího roku, v místě svého juniorského triumfu, Barceloně obhájil druhou příčku na TOP 12. To se již blížil Göteborg a mistrovství světa na přelomu března a dubna 1985. Dvě zcela šokující zprávy doletěly z tohoto švédského města a v obou případech figuroval Jindřich Panský. S Orlowským vyřadili nasazené jedničky Číňany Jiang Jialing a Cai Zhenhua a prohráli až ve finále se švédskou dvojicí Appelgren - Ulf Carlsson. Po boku s Hrachovou vystavili stop třem čínským smíšeným párům a i ten čtvrtý ve finále hodně potrápili. Dvě stříbrné medaile zněly jako rajská hudba. Ale stále končil těsně pod vrcholem - družstvo v Budapešti, dvakrát na TOP 12, mix v Moskvě, nyní dvakrát ve Švédsku a to už nepočítáme zatím marný boj o domácí trůn.

Jenže každá série jednou skončí a v tomto případě na náhrdelník plný stříbra pověsil zlatý medailon. Společně s Marií Hrachovou před domácím publikem na ME 1986 v Praze. Sláva to byla převeliká - deváté zlato pro republiku v historii evropských mistrovství. Navíc byl členem bronzového týmu.

Po Praze se dočkal i dvou domácích titulů v singlu (pro roky 1986 a 1987). Jako skvělý deblista má doma také tucet zlatých medailí za čtyřhry (sedm za pánskou a pět za smíšenou). Ačkoliv přestoupil od sezony 1985/86 do Sparty a toužil po titulu i v družstvech, jako hráč se ho nedočkal. Až jako trenér SF SKK El Niňo Praha v roce 2004. A následovaly další...

V reprezentaci končil na MS 1989 v Dortmundu a poté hrál v několika německých klubech. V 41 letech se vrátil do nejvyšší domácí soutěže a jako hrající trenér startoval v české extralize za pražský klub Factory Pro. Od roku 2003 opět působil v Německu a současně trénoval pražské El Niňo. Naposledy oblékal dres PSV Post Mühlhausen v druhé bundeslize. Světoznámé jsou exhibice, kterými společně s Milanem Orlowským propagují stolní tenis.